Před tím, než se s vámi podělím o své zkušenosti, chtěla bych předeslat, že se poprvé v životě budu otevřeně vyhrazovat vůči některým metodám a názorům, které jsou v České republice časté. Na vlastní kůži jsem, bohužel, zažila zatvrzelé a zastaralé názory odborníků, které jsem v rámci povinných návštěv nebo návštěv následné péče s dcerou v prvních měsících jejího života navštěvovala. Nabyla jsem dojmu, že musím jako matka plně respektovat jejich názory a doporučení bez možnosti vzájemné diskuse problému. Pochopila jsem bezmoc, kterou matky, jejichž děti jsou v péči některých zdravotníků mohou cítit, bez možnosti se podílet na řešení zdravotního stavu dítěte pečlivým a podrobným popsáním předmětného problému. Netvrdím, že můj příběh zahrnuje plošně všechny odborníky, ovšem já jsem na ty, pro které bych byla partnerem pro diskuzi a ne jen „paranoidní bio matkou“, štěstí neměla. A možná to tak mělo být. Nevybíravý přístup některých sester, terapeutů a konečně i lékařů mne totiž donutil, abych odpovědi na své otázky hledala jinde. Odmítla jsem akceptovat některé obecně uznávané a propagované názory a doporučované postupy, poněvadž pro mne byly vnitřně nepřekonatelné a nepřijatelné a věřila jsem, že pro svou dceru najdu řešení jinde.

 

Motorický vývoj a Vojtova metoda

„Narodila se Vám krásná holčička“, usmívá se pan doktor skrze šedivé vousy a přikládá mi plačící Amelii k hrudi. „Vše se zdá v naprostém pořádku. A rodila jste moc krásně,“ pochválí mne, popřeje nám hodně zdraví a odchází. Amelie ještě chvilku pláče, ale pak se na mém hrudníku uvelebí a klimbá.

Personál porodnice v Neratovicích je skvělý. Sestřičky jsou ochotné, hodné a trpělivé. Připravené poradit i ve 3 ráno. Žádná otázka není hloupá. A že jsem jich (ve 3 ráno) měla docela dost. I pediatr je mi sympatický. I přes to, že vypadá permanentně naštvaně, nevadí mi to. Je zřejmé, že mu jde především o zdraví mého dítěte.

Po pár dnech nás propouštějí domů. Vše jde docela hladce. Sice se mi po 14 dnech zdá, že Amelie preferuje otáčení hlavičky pouze na jednu stranu, ale protože na radu pediatričky polohujeme, nevidím v tom nějaký velký problém. Každopádně jsem se rozhodla být nejzodpovědnější matkou na světě a protože je hlavička na jedné straně trochu placatá domlouvám schůzku u fyzioterapeutky.

„Kolik jí je?“, ptá se fyzioterapeutka. „Sedm týdnů,“ odpovídám. „A kde má nějaké hračky, copak v kočáru nemáte chrastítko?“, řekne zostra. „No, nemám.“, trochu zmateně dodávám: „mám to k Vám 15 minut, nic jsem s sebou nebrala.“ „Hm.“ Fyzioterapeutka vezme ze stolu klíče a začne jimi zvonit kolem Amelie. Ta ale jen spokojeně kouká před sebe. „No teda nic moc,“ houkne nevybíravě terapeutka. „Podívejte se, vůbec se neotáčí na levou stranu. A ta plochá hlava…. Dítě je vývojově zaostalé. Tohle je tak maximálně na 4 týdny.“ Polije mne pot. Panebože, mám zaostalé dítě?? „A .. a.. a co se s tím dá dělat?“ vykoktám ze sebe. „No budete s ní muset cvičit. Takhle.“ Otočí Amelii na záda a mezi žebra ji zaryje prstem. Amelie vytřeští oči, zalapá po dechu a začne plakat. Poprvé vidím, jak jí vyhrknou slzy. Terapeutka ji dlaní pevně přidržuje, aby se nemohla vykroutit. Ordinací se ozývá srdcervoucí pronikavý pláč. „To už stačí, ne?“ ptám se po tom, co se zdá být celá věčnost. Mám neudržitelné nutkání terapeutčiny ruce z Amelie strhnout. Amelie se snaží vykroutit, zmateně kolem sebe kouká a strašně pláče. „To ji vůbec nebolí, to jenom tak vypadá.“ zakončuje Vojtovo cvičení terapeutka. „A takhle to budete dělat při každém přebalování. Na kontrolu přijďte za 3 týdny.“ „A nejde to jinak? Neexistuje něco jiného, jiné cvičení?“ „Ne. Nic jiného není. Musíte dělat tohle, jinak se to nezlepší. Je to normální terapie, která se miminkům běžně předepisuje, protože jim to pomáhá.“ Rychle zvedám Amelii ze stolu, utišuji ji, hladím. Jsem úplně vystresovaná. Terapeutka se na mne krátce podívá. Asi nevypadám dostatečně přesvědčeně a tak dodává: „Jestli se Vám to nelíbí, tak sem nemusíte chodit. Vy prvorodičky jste tak paranoidní.“ Beze slova odcházím z ordinace. Amelie už spokojeně leží v kočárku. Já se dávám dohromady asi až po dvaceti minutách. Domlouvám si schůzku u jiné fyzioterapeutky. Tahle je sice příjemnější, ovšem výsledek i odpověď jsou naprosto stejné: „Vaše dítě neotáčí hlavičkou, takže mu budete muset pomoci“, říká velmi nahlas, aby překřičela plačící a kroutící se Amelii. Je mi do breku. Vlastně, co bych lhala. Brečím. Brečím a cítím beznaděj. To opravdu musím trápit své dítě, aby otočilo hlavičku? Za chvíli to rozdýchám, zhluboka se nadechnu a v duchu činím rozhodnutí: tak takhle tedy ne.

No jo, ale jak? Asi týden marně hledám na internetu. Nic. Pak mě napadá: Jak to dělají v zahraničí? Děti tam mají určitě stejné problémy. Jak pracuje chiropraxe a osteopatie s miminky? Při mém pobytu v Sydney, ani při mých stážích v Londýně jsem nikdy neviděla své kolegy takhle násilně s miminky pracovat. A pak mě to napadá: Clare! Jak jsem si na ni mohla nevzpomenout? Přičtu to nevyspání a rychle hledám číslo mé kamarádky a kolegyně osteopatky v Anglii. Domluvíme se, že Amelii natočím. Po shlédnutí videa mi volá zpátky. Ještě se vyptá na porod a od kdy má hlavičku většinou doprava. „Prosím tě, určitě není zaostalá. Preferuje pravou stranu. Myslím, že má po porodu zablokovanou krční páteř. Odhaduji, že je to podle typu rotace na obratel C1. Je to velmi časté, asi šla porodními cestami bradičkou trošku napřed.“ Ihned mne napadá: Jak to, že dva trénovaní fyzioterapeuté nejsou schopni poznat, že má dítě zablokovanou krční páteř??

Vyptávám se jí na Vojtovu metodu. Nikdy o ní neslyšela, ovšem rychle si zjišťuje informace. „Stimulovat pohyb sice metoda může, ale když má dítě zablokovanou krční páteř (častá příčina plagiocefalie po porodu), tak jejím odblokováním se to samo srovná. Není potřeba násilné aktivace. Fyziologický vývoj dítěte je zcela přirozený.“ A doporučuje kraniosakrální osteopatii. Na její doporučení hledám terapeuta specializujícího se na děti a jsem úspěšná. Zatímco paní doktorka pracuje na Amelii (vypadá to jako by ji jen hladila), potvrzuje slova Clare. Amelie má zablokovanou krční páteř, přesněji první krční obratel. Lékařka Amelii ještě půl hodiny „hladí“ a pak se domlouváme na dalším termínu návštěvy za 14 dní. Doma dle návodu hladím Amelii křížem z levé nohy na pravou ruku a z pravé nohy na levou ruku a naopak (tzv. cross-patterning), a jemně masíruji hlavičku kolem spojů lebečních kostí a týlu. Změna je vidět během několika dní a již týden po terapii začíná Amelie sama otáčet hlavičkou do leva. Po druhé terapii je blokace plně odstraněna. Naprosto bez bolesti.

Můj názor a rada: Vojtova metoda není vhodnou metodou pro děti, pokud se nejedná o vážné onemocnění jako je například mozková obrna, pro kterou byla tato metoda původně zamýšlena. Tento názor nezastávám pouze já z pozice matky, které je proti srsti způsobovat svému dítěti bolest, ale i spousta českých a zahraničních odborníků. Jejich názor je tento: navštivte osteopata nebo kraniosakrálního terapeuta/osteopata ideálně již v prvním týdnu po porodu. Porod je pro miminko extrémně fyzicky namáhavý proces. Během něj jsou jeho kosti stlačovány, aby mohlo projít porodními cestami. Jednou či dvěma návštěvami co nejdříve po porodu, zamezíte vzniku plagiocefalie a dalším možným „zaostáním“ motorického vývoje dítěte.

 

Koliky, ekzémy a další strasti

První návštěva naší pediatričky vypadá nadějně. Mladá paní doktorka Amelii prohlédne, vše se zdá v pořádku. Dostaneme zdravotní průkaz, pochvalu a datum další návštěvy za 14 dní.

Při druhé návštěvě do čekárny z ordinace vchází starší sestřička. Než se na nás otočí a s širokým úsměvem pozve dál na druhou kontrolu, vynadá mamince, která sedí naproti, že pomohla svému synovi s namalováním obrázku. Registruji to jen okrajově. V ordinaci nás s úsměvem vítá mladá lékařka. Opět se zdá všechno v pořádku. Oblékám Amelii a lékařka se na mne obrací: „Jak to vidíte s očkováním? Kdy chcete začít?“ „Přeji si odklad, paní doktorko.“ Ta kývne a odchází ke stolu. Najednou se z druhé strany ozývá: „Taky se Vám může stát, že Vám dítě umře v náručí.“ Ohromeně se otočím. Sestřička na mne přísně kouká a posouvá si brýle na nose. Pohledem přejedu na lékařku. Ta neříká ani slovo, aby sestru usměrnila nebo komentovala nevhodnost této poznámky. Nejsem si jistá, jak mám reagovat, a tak to nechávám to být. Jen ještě zmíním, že mám pocit, že Amelie má koliky. Lékařka se zeptá co jím a zapíše si to. Třetí návštěva je naplánována za měsíc.

Amelii bylo 10 dní, když začala trpět na koliky. Následující týdny byly utrpení nejen pro nás, nevyspané rodiče, kteří by udělali cokoliv, aby jejich dítě netrpělo, ale byly náročné hlavně pro ni. Zkouším všechno, co je v mých silách. Zlepšuji techniku kojení, zkouším bylinné kapky a čaje a po objevení ekzému eliminační metodou zjišťuji, že na vině je něco z toho, co jím. Metodou pokus-omyl eliminuji mléčné výrobky, lepek a vejce. (Alergie není možné začít zjišťovat do cca 10 měsíců věku dítěte, poněvadž nemá dostatečně vyvinutý imunitní systém.) Ekzém mizí, koliky se lepší, sice ne stoprocentně, ale dostatečně na to, abychom si všichni tři (plus kočka a pes) trochu vydechli.

Přichází den třetí návštěvy na pediatrii. Do čekárny vychází sestřička a se širokým úsměvem nás zve dál. Problémy popisuji lékařce. „Eliminovala jsem mléčné výrobky, lepek a vejce. Ekzém i koliky se po eliminaci potravin a nasazení probiotik výrazně zlepšily.“ „A jíte vůbec něco?“ „Ale ano, samozřejmě.“ A oponuji vysvětlením o střevní imunitě a imunoglobulinech G, tím, že se dostávají do mléka a evidentní reakci ve formě ekzému. Lékařka pokračuje: „to je teď moderní eliminovat potraviny z jídelníčku i bez toho, aby to bylo opodstatněné. Neměla byste to s tou alternativní výživou moc přehánět.“

Přemýšlím: Takže mám nechat své dítě osypané ekzémem, poněvadž Ameliina lékařka má pocit, že eliminační dieta patří do „alternativní medicíny“? Podívám se lékařce přímo do očí: „Paní doktorko, nezlobte se, ale já jsem nutriční terapeut s 12ti letou praxí a na zažívací obtíže se specializuji.“ „Amelie musí mít výživu, musí přibírat. Doufám, že chápete, že výživa dítěte je na prvním místě,“ oponuje lékařka a uklidňuje se až poté, co váha ukáže, že Amelie přibrala 200% doporučené měsíční váhy.

Po krátkém tichu pokračuji:„..ale to zažívání se mi pořád nelíbí.“ Popisuji nadměrnou plynatost a zápach.“ Sestřička vstupuje do dialogu: „prosím vás, děti prdí.“ „Ano, vím, že plynatost je častá. Ale nelíbí se mi ten odér.“, vysvětluji (nejčastěji je zapáchají odér způsoben bakteriální infekcí nebo neschopností organismu rozložit určitou složku stravy). Sestřička se nenechá odbýt: „to byste měla vidět, jak děti prdí a smrdí. Hůř než velký chlapi.“ Mladá lékařka nic neříká, jen si něco zapisuje do počítače. Už nevím, co říct. Nadměrný zápach a plynatost nejsou zdravé u nikoho. Další pokus vzdávám. Pochopila jsem, že zde se pomoci nedovolám. Rozhoduji se to řešit sama. Oblékám Amelii a jsem na odchodu. „Ještě nám musíte podepsat, že jste se rozhodla odložit očkování,“ podává mi papír sestřička. Zběžně pročítám řádky a moc mi to nemyslí. Je tam napsáno, že Amelie je naprosto zdravá a já jsem se rozhodla neočkovat z osobních důvodů. Podepisuji a odcházím. Jsem zklamaná ze způsobu vedené komunikace lékařky a sestry vůči mým argumentům a poznatkům, překvapená z toho, že si sestra odlehčeným způsobem dovolí komentovat problémy dítěte, které nejen nás rodiče ale především dítě trápí. V čekárně otevírám Ameliin zdravotní průkaz. V jejím zápisu je napsáno: pravděpodobná alergie na kravskou bílkovinu. Jsem zmatená. Zrovna jsem podepsala reverz na očkování, kde ji lékařka shledala naprosto zdravou, ale v průkazu je napsáno, že má pravděpodobnou alergii? Nechápu že alergen (kravská bílkovina), ze kterého je polovina vakcín vyrobena, není lékařkou viděn jako dostatečné riziko možné reakce na očkování, i přes to, že je to u vakcín přímo napsáno. V tu chvíli na mne dopadá realizační vystřízlivění. Náhle jsem pochopila bezmocnost všech maminek, které mi na kliniku vodí své děti. Právě jsem se ocitla v naprosto stejné situaci.

Moje rada všem rodičům: V případě, že předpokládáte, že vaše dítě trpí nesnášenlivostí na některé potraviny, je dobré vědět následující informace. Nejčastější alergen, který u dětí do jednoho roku způsobuje koliky a ekzémy je kravská bílkovina a/nebo mléčný cukr laktóza. Pokud nekojíte a vaše miminko má umělou výživu, je třeba hledat mléko s plně hydrolyzovanou bílkovinou a bez obsahu laktózy. Hypoalergenní mléko „při alergii v rodině“ nestačí.

Pokud kojíte, začněte 100% eliminací mléčných výrobků ze stravy. Dalšími silně alergenními potravinami jsou lepek a vejce, ořechy, citrusové plody a plody moře. Pokud předpokládáte, že by vaše dítě mohlo mít pravou alergii (IgE), můžete ho nechat otestovat již od 10 měsíců věku. V tu dobu si tělo začíná vytvářet protilátky. IgG, markery „přecitlivělosti“, které mohou vyvolat stejné kolikové a ekzematické obtíže, může kojící matka testovat kdykoliv během kojení ze své krve a dle výsledků problematické potraviny eliminovat. IgG (a tedy přecitlivělost na potraviny) se přenáší do mateřského mléka a u miminek mohou způsobit reakci. Vlastní IgG si organismus dítěte začíná vytvářet od 13ti měsíců. V tu dobu je možné nechat otestovat vaše dítě.

Základní rady pro řešení kolik: Řešte techniku kojení, eliminaci potravin (alergických i nadýmavých), pijte bylinné čaje. Z bylin vyhledávejte ty s karminativním (snižující plynatost) účinkem: fenykl, anýz, pískavici, meduňku. Pijte několik šálků denně. I mátu můžete příležitostně. Jezte kvalitní probiotika. Pro miminka je specifickým probiotikem ulevujícím od kolik Laktobacillus reuteri. Seženete je v olejové nebo práškové formě. Probiotika vždy uchovávejte v ledničce i pokud vám v lékárně řeknou, že to není třeba. Můžete je zamíchat do mléka, nakapat na bradavku před kojením nebo z prášku udělat pastu a opět aplikovat na bradavku. Probiotika jezte i vy a to minimálně 20 miliard denně ráno na lačno.

Základní rady pro řešení ekzému: Specifická probiotika na ekzémy a podporu imunity pro miminka budou obsahovat Laktobacillus reuteri, L. acidophilus, Bifidobakterium infantis, B. breve a B. bifidum. Skvělým doplňkem je např. i tekutý chlorofyl, který ekzém pomáhá čistit. Nezapomeňte na omega-3 mastné kyseliny, a to alespoň 3000mg denně. Ekzém může být i reakcí na vnější prostředí a proto promazávejte zasažená místa sádlem, měsíčkovým sádlem nebo kokosovým olejem a k praní plen a oblečení používejte výhradně neparfemované prací prostředky.

 

Imunita

V sedmém měsíci Amelie objevuje mrkev a odmítá mateřské mléko. Během týdne se sama odstavuje. Ještě 14 dní to zkouším a nakonec uznávám porážku. Vnitřně se s tím, že můj ideální plán kojení nevyšel, srovnávám ještě měsíc. Ovšem Amelie je spokojená. Krásně otvírá pusinku a polyká. Jí zásadně bez bryndáku. Když se jí ho snažíme nasadit, rozčileně si ho strhává. Evidentně z ní bude gurmán.

První nemoc přichází do 10 dní po odstavení od kojení. Je to kombinace růstu zoubků a nějaké virózy. Teplota je 39,5. Je pátek večer. Konzultuji postup s pediatričkou. Nakonec vše dobře dopadá a Amelie je do neděle naprosto v pořádku. V pondělí ráno je však nějaká rozmrzelá. Měřím ji pro jistotu teplotu. 36,8, vše se zdá v pořádku. Po návratu z nákupu je Amelie unavená. Ukládám ji do postýlky, ale odmítá usnout. Chce být u mne v náručí. Střídavě probouzí a usíná a pláče. Ten pláč se mi nelíbí, zní jinak, než ho znám. Změřím teplotu a míříme k 38,5. Jsou dvě hodiny odpoledne. Mám Amelii v náručí, pláče a najednou začne obracet oči v sloup. Pláč se mění ve vřískot. Pak ticho a oči v sloup. Opět vřískot. Cítím, jak mi tepou spánky a klepou se mi ruce. Snažím se udržet chladnou hlavu a přemýšlím: volat rychlou nebo doktorku? Hlavou mi problesknou slova pediatričky: „ kdykoliv mi zavolejte.“ Beru mobil do ruky a vytáčím číslo a vysvětluji situaci. Na odpověď nejsem připravená. „Nevíte, že nemocné děti mají chodit mezi 8.-10.30?“ Jsem ve stresu a moc mi to nepřemýšlí. Mám strašný strach. Amelie mi ječí v náručí a sotva lékařku slyším. Říkám: „Chci jen radu, mám jet do Motola nebo za Vámi? „No tak tedy přijďte, ale až po pracovní době v půl čtvrté, ať tu nikoho nenakazíte. Do Motola nejezděte, taky byste tam mohli dvě hodiny čekat. “Pokládám telefon a nejsem si jistá. Volám své tetě, která v Motole pracuje jako zdravotní sestra. Po telefonu mne navádí, abych Amelii zkusila položit a zvednout. Zánět uší to není. Ohýbáme hlavičku. Meningitida to také není. Kolika také ne. Ještě se mnou projde pár dalších možností. Vše se zdá být v pořádku. Trochu se uklidňuji. Rychle Amelii oblékám, dole už čeká manžel, který nás veze k lékařce. Když vidí Amelii, nevypadá také jistě. Nakonec se shodneme, že k pediatričce pojedeme a ta případně doporučí další postup. Přijíždíme k lékařskému domu a Amelie náhle přestává plakat. Vcházím do čekárny, kde sedí ještě jedna paní se synem. Čekám, až se otevřou dveře.

Vychází sestřička a přísně se na mne podívá: „No vy nám dáváte,“ říká nahlas.

„A co vám dávám?“

„Copak nevíte, že nemocné děti mají chodit mezi 8.00 – 10.30?“ a pokračuje: „Dostala jste od nás na první návštěvě kartičku s pracovní dobou?“ a prsty až teatrálně mimikuje obdélník jako vizitku.

„Ano.“

„A přečetla jste si ji? Na kartičce je napsáno, kdy sem máte chodit se zdravými a kdy s nemocnými dětmi.“ Jen na ní koukám a nic neříkám.

„Tak četla jste si tu kartičku nebo ne?“

Odmítám se ospravedlňovat po tom, co mi bylo řečeno, že mám s Amelií dorazit. Zhluboka se nadechnu: „„A to si myslíte, že si schválně vybírám časy mimo vaši pracovní dobu? Vždyť jste mi řekly, že mám přijít.“ „Uvědomujete si, že jste rizikem pro ostatní?“ Suše odpovídám: „S vámi se bavit nebudu. Amelie byla mezi 8.- 10.30 naprosto v pořádku. Běžte zpátky do ordinace a řekněte paní doktorce, že tu jsme.“ Otáčím se k ní zády a dále si jí nevšímám. Paní naproti tiše sedí a poslouchá nepříjemnou výměnu názorů.

„Pojďte dál,“ řekne nakonec sestra. Lékařka Amelii prohlédne, změří CRP a diagnostikuje virovou infekci. Odcházíme s doporučením klidového režimu a s tím, že pokud by došlo ke zhoršení, máme přijít znovu (v pracovní době pro nemocné). Léky nejsou třeba (což jsem byla ráda) a ani doplňky (poněvadž ty nezabírají). Vysvětlení ostatních příznaků (netypického pláče a otáčení očí v sloup očí) se nedočkám.

Teplota neklesá a pár dní na to Amelie dostává kašel a následně silnou rýmu. Poněvadž klidový režim je jediná pomoc, kterou mi lékařka nabídla, jsem rozhodnutá jí pomoci sama. Nasazuji kolostrum a do každého mléka přidávám 500mg. Kolostrum (tedy imunoglobuliny) by měla v mléce mateřském, ale protože už nekojím, chci ji pomoci alespoň takto. Střídám dětský průduškový čaj (na kašel) a čaj na nachlazení (na rýmu). Denně vařím 150 ml vody v rendlíku a kapu do něj 40 kapek echinaceové tinkury. Vodu poctivě několik minut vařím, aby se alkohol vyvařil. Tou pak zaliji sáček dětského čaje a louhuji. Při vychladnutí na cca 40 – 50 stupňů přidávám ¼ lžičky SugaVidy. Ta je bohatá na vitaminy skupiny B, které jsou pro silnou imunitu nezbytné (mj. pomáhá i při problémech se spaním – i u dospělých). Vitamin D kapu stále. Přidávám probiotika, poněvadž 75% imunitního systému je usídleno ve střevech. Polohuji postýlku a udržuji vysokou vlhkost vzduchu v bytě. Sedmý měsíc tedy probíhá v duchu prvního boje s infekcí a budování imunitního systému. Amelie to zvládá statečně. Vítězíme.

 

Uběhlý rok mi trochu připomíná ruskou ruletu. Buďto máte štěstí na lékaře a terapeuty nebo ne. Já jsem štěstí neměla. Byla jsem zaškatulkována do skupiny paranoidních bio matek. Má snaha o podrobné vysvětlení problému nebyla vítaná. Pokud jsem někde zmínila své vzdělání, praxi a znalosti v oblasti přírodní medicíny, nebylo to ku prospěchu věci. Přesto jsem naprosto přesvědčena o tom, že mou výhodou při stabilizaci zdravotních problémů během prvního roku Amelie bylo jednoznačně mé absolvované vzdělání v oboru Klinické naturopatie – odborné přírodní medicíně – a dlouhodobý pobyt v zahraničí. Umožnilo mi to srovnávat a příp. zpochybňovat některá zde obecná a běžná doporučení i praktiky a aplikovat postupy, které přinesly mému dítěti pozitivní zdravotní efekt. Umožnilo mi to se o mé poznatky podělit s vámi a pěvně doufám, že vám některé z nich budou přínosem.

 

Kateřina Boesenberg BHSc. ND

pro časopis Meduňka 06/2017

 

PS: Image courtesy of Nutdanai Apikhomboonwaroot at FreeDigitalPhotos.net