Na velikosti záleží.
Minule jsme se dozvěděli, že za to, že jsme tlustí může krize 70tých letech, kdy se cukr začal nahrazovat kukuřičným sirupem, který byl levnější než běžný cukr a tak se i více používal. Vědci a potravinářské firmy jako původce nadváhy označili tuky, nikoli cukr. V druhém díle se podíváme, jak se na nás podepsalo rychlé občerstvení a jak se během posledních let změnilo.
Žijeme ve světě, kdy více znamená lépe. Cení se rodinná balení, koupě ve stylu 2 + 1 zdarma a hlavní kritérium je „hodně“. Například v jednom britském bistru podávají snídani, která se jmenuje „Kid’s breakfast“. Ne proto, že je vhodná pro děti, ale proto, že váží stejně, jako batole, 4 kg. To je porce pro jednoho člověka a když ji sníte v jednom člověku během hodiny, dostanete zpátky svých 15 liber. V daném bistru si takovou snídani objednají každý den dva lidé. Více prostě znamená líp.
Proč máme rádi velké porce
Začalo to v druhé polovině 60tých let, kde jinde než v USA. Překvapivě to ale nebylo ve fastfoodu, v restauraci ani v supermarketu. Velké porce přišly na svět díky Davidu Wallersteinovi. Tenhle chytrý pán byl manažerem nejmenovaného řetězce kin a jeho úkolem bylo zvýšit profit. Rozhodl se, že na to půjde přes popcorn. „Supersize the popcorn“ bylo jeho motto, které se v následujících letech rozšířilo do spousty dalších odvětví (tedy jenom to supersize, ve smyslu supersize me, ne ten popcorn). Jeho trik byl v tom, že čím větší budou porce, tím víc za ně může kino účtovat. A účtovalo se mnohem víc než kolik ten popcorn navíc stál. Netrvalo dlouho a obrovské byly i sladké nápoje.
Když Wallerstein začal pracovat v McDonaldu a chtěl zde aplikovat supersize přístup, byl jeho zakladatel proti. (To mu budiž ke cti.) Zakladatel McDonaldu totiž věřil, že lidé nepotřebují víc jídla, ani větší porce. Wallerstein nicméně sledoval, jak se lidi v McDonaldu chovají, a všiml si, že oni by si přidali, ale nechtělo se jim chodit znovu si objednávat. A tak v roce 1972 McDonads představil větší porci hranolek. A profit pěkně rostl, větší porce bude stát víc, ale ne tolik jako kdyby si lidé koupili to samé dvakrát. A náklady na zvětšení porce byly téměř zanedbatelné.
Jak šel čas, rychlá občerstvení po celých Spojených státech začala prodávat větší porce tučného, sladkého a nezdravého jídla. V 70tých letech profesor Anthony Sclafani na City University of New York studoval chuť k jídlu a s tím spojené chování. V roce 1974 zkoumal přejídání na krysách, ale jídlo, které krysy normálně jedly, nepřineslo žádné výsledky. Profesor potřeboval, aby krysy rychle ztloustly a tak jim začal podávat normální lidské jídlo. Výsledky se dostavily okamžitě, krysy jedly co jim síly stačily a okamžitě začaly přibírat. Kombinace sladkého a tučného jídla a jeho nadbytek vedl k tomu, že se krysy cpaly dokud nebyly obézní. Krysy mají stejné biologické pohnutky jako lidé, v časech hojnosti hledají vysoce kalorické jídlo, aby přežily v časech nedostatku. Jsme biologicky naprogramovaní konzumovat jídlo, které nám dodá energii. Kdybychom tučné a sladké jídlo jedli málo nebo zřídka, nic by se nedělo, ale jeho nadbytek a všudypřítomnost způsobují problémy a je mu těžké odolat.
Velké porce. Nejprve přišel popcorn, pak fast food a najednou bylo všechno velké a také levnější a dostupnější. A tak je 1 ze 4 Anglosasů obézní.
Fast food v Británii
V Británii byli trochu pozadu, ještě v 70tých letech byla pouhá 2 % populace obézní, protože se lidé stravovali doma a fast food nebyl tak snadno dostupný. To se ale s příchodem McDonaldu a dalších řetězců změnilo. Stravování ve fast foodech bylo levnější než v restauraci. Jednak se ceny jídla během let neměnily a pultový provoz vše urychlil. Díky pultovému prodeji řetězce rychlého občerstvení mohly vydělat 5 – 6x více peněz než normální restaurace. A díky tomu si i mohly dovolit být levnější.
Větší obal, větší porce
Velký podíl na velkých porcích měly i společnosti, které vyráběly obaly. Podle jejich filozofie „čím větší porce, tím víc lidé za svoje peníze dostanou“, bylo zřejmé, že bude potřeba používat větší obaly a firma (tentokrát obalová) bude tím mít větší zisk. A tak firmy vyrábějící obaly v 80tých letech tlačily na firmy nabízející potraviny, aby propagovaly a používaly větší balení a zvýšily obrat nabízením větších porcí.
V 70tých letech nikdo neřešil, jestli mají větší porce dopad na naše zdraví. Tou dobou bylo také nemyslitelné, aby lidé jedli na ulici.
Hodnota za moje peníze
Ač v 80tých letech fast food v Británii zažíval boom, v US přišla stagnace. Cestu, jak se z ní vymanit, objevili v Taco Bells, kde přišli s nabídkou „meníčka“ (value meal). Více věcí dohromady za jednu cenu. A tak se jim zvedl příjem peněz a nám příjem kalorií.
Meníčka zkrátila čas, který zákazník strávil na přepážce. Každých 15 vteřin, o které se zrychlila obsluha, znamenalo 1% růst příjmu, což ročně představovalo profit 219 milionů liber. Situace se jeví jako výhodná jak pro firmu tak pro zákazníka. Za 50 pencí navíc získá víc jídla a výhodněji než kdyby si ho měl kupovat zvlášť. A když už si to jídlo pořídil, tak si ho také sní.
V roce 1993 přišel do kin Jurský Park s obrovskými dinosaury a do McDonaldu supersize menu (obrovské meníčko). A tak se lidé zvesela dál přejídali, velké menu vypadalo výhodně, obzvlášť pro rodiny. Většina lidí při objednávání velkých porcí vychází z předpokladu, že když se teď nají hodně, nebudou mít později hlad. Tento předpoklad se ovšem ukázal jako chybný. Podle výzkumu profesorky Roseové je to právě naopak. Čím víc toho sníte v jeden moment, tím víc toho sníte i později. Podle experimentu, který provedla, si většina lidí ani nevšimne, že jí větší porci, ačkoli jsou lidé zvyklí jíst podobně velké porce. Nicméně když jíte podobně velké porce mnohem kaloričtějšího jídla, máte problém.
Za posledních 50 let se skoro zpětinásobila velikost nápojů, které podávají v řetězcích rychlého občerstvení. Například superkelímek pojme až 2l coca coly, což představuje 800 kalorií a nebo taky 15 lžic cukru.
Zacíleno na děti
Sladké čokoládové tyčinky a jejich intenzivní propagace zaměřená na děti se také podepsala na našem zdraví. Dříve děti dostávaly sladkosti za odměnu, ale nové reklamy představovaly důvody, proč si děti můžou dát něco na zub kdykoli. Čokoládové tyčinky se dostaly i do pověstných lunchboxů (krabiček, kam rodiče chystají dětem oběd na další den). A byly stále větší a větší, tyčinky i děti.
V roce 1996 profesor Philip James připravil pro britskou vládu zprávu o příčinách obezity u dětí. Navrhoval mj. omezit reklamu, která by cílila na děti. Bohužel neuspěl a vláda ustoupila tlaku potravinářských firem. Naštěstí v novém miléniu už potravinářské firmy musejí být zodpovědnější a reklama se omezuje.
Postoj, že za dětskou obezitu může jejich lenost a nezodpovědní rodiče, u velkých firem přetrvává. Nicméně podle výzkumu, do kterého se zapojilo 300 britských dětí je to spíše naopak. Děti jsou aktivní zhruba stejně jako před 30 lety a naopak obezita jejich aktivitu utlumuje.
Velké čokoládové tyčinky byly nahrazeny dvojitým balením, které je vhodné ke sdílení. Ale i balení pro dva člověk většinou sní sám. Nehledě na to, že takové svačinky nejsou nutné, zvyšují kalorický příjem a hrají tak velkou roli při vzniku obezity.
2 za cenu 1
Většinu potravin nakupujeme v supermarketech. A protože jich je hodně, musí si navzájem konkurovat. A konkurují si cenou. Nebo zvýhodněnou nabídkou, která většinou představuje 2 za cenu 1, rodinná balení nebo kupte dva a třetí dostanete zdarma. Je zajímavé, že tenhle typ nabídky se nejčastěji uplatňuje u brambůrek, čokolád, sladkostí a sladkých nápojů. Nejen, že se nekazí, ale ani se nenahrazují. Když si koupíte hodně kuřete, koupíte si o to méně hovězího, ale když si koupíte brambůrky, spotřebu čokolády ani dalších brambůrků neomezíte.
Během slevové akce se prodá 2 – 6x více zboží než normálně. A když máte doma zásobu dobrot, taky je pěkně budete ujídat. Víc, než když doma nic mít nebudete.
Ačkoli supermarkety slibují, že se zapojí do boje proti nadváze, zvýšily nabídku nezdravých potravin o 180 %. Protože velká balení nejsou o přejídání, ale o tom, že za svoje peníze toho dostanete víc, tvrdí jejich zástupci.
Daň na nezdravé jídlo
V USA stojí léčba obezity a s ní souvisejících problémů 150 miliard ročně. Víme, že potraviny, které obsahují velké množství cukru, soli nebo tuku jsou nezdravé, víme, že není dobré se přejídat. Ale co s tím? Jedním z řešení je uvalení vyšší daně na potraviny, které nejsou zdravé, jako je tomu například ve Francii a v Dánsku. Tím, že se zvedne jejich cena, budou je lidé méně kupovat a zároveň díky dani bude víc peněz na léčbu.
To se samozřejmě nelíbí potravinářským firmám, které utrácejí nemalé částky za lobbisty, kteří mají za úkol bojovat proti podobným iniciativám. Brzy ale i potravinářské, stejně jako tabákové, společnosti budou muset převzít část zodpovědnosti za náš špatný zdravotní stav.
Příště se podíváme, jak může tzv. zdravé jídlo za to, že jsme tlustí.