„Jsme tlustí, protože se málo hýbáme, nebo se málo hýbáme, protože jsme tlustí?
Druhý díl ze série „Men who made us thin“, v našem podání nazvaný „Pro koho jsou dobré diety“ pojednává o tom, jak nám v boji s nadbytečnými kily pomáhají, nebo škodí fitness a léky a co na to potravinářské koncerny.
— Tělocvičny a fitness
V nejednom časopise, fitness a televizním pořadu slyšíme, že proto, abychom se zbavili přebytečných kil, je především potřeba cvičit. Tato informace je ve skutečnosti značně zavádějící. Podle profesora Terryho Wilkina cvičení není efektivní způsob redukce váhy, protože naše schopnost spálit dostatek kalorií během fyzické aktivity je omezená. Profesor Wilkin během jedné ze svých studií sledoval pomocí speciálních přístrojů aktivitu dětí i sportovců. Obě sledované skupiny po velké fyzické námaze odpočívaly, takže kdybychom srovnali celkovou aktivitu sportovce a obyčejného člověka během dne, došli bychom k tomu, že součet jejich aktivit je v zásadě stejný. Naše tělo nemůže velkým fyzickým vytížením efektivně spálit nadbytečné tuky, protože by to ohrozilo svoji existenci. Seznamte se s pojmem „bazální metabolismus“, což je veličina, která udává, kolik energie potřebuje naše tělo během 24 hodin v klidu a ve stabilním prostředí, aby mohlo normálně fungovat. A množství této energie představuje asi 3 našeho energetického výdaje, zbytek připadá na naše další aktivity. Cvičení je pro naše dělo velkým přínosem, ale v shazování kil nám moc nepomůže. Kde se tedy vzala myšlenka, že zvýšením fyzické aktivity můžeme zhubnout? V padesátých letech Jean Mayer (budoucí nutriční poradce třech amerických prezidentů) realizoval studii, ve které pozoroval obézní děti a dospělé. Na základě pozorování, což je podle prof. Wilkina velmi subjektivní metoda, dospěl Mayer k tomu, že lidé jsou tlustí, protože se málo hýbou. Naproti tomu Wilkin tvrdí pravý opak, lidé se nehýbou, protože jsou tlustí. Nicméně v 50tých letech byl za platný považován názor Mayera, který navrhoval, že by se lidé měli více hýbat, aby předcházeli a omezovali obezitu. Mayer byl velmi ambiciózní a podařilo se mu své poznatky a doporučení donést až do Bílého domu a posléze do americké legislativy a tak nás všechny ovlivňují dodnes.
„Pokud chcete opravdu zhubnout, cvičte alespoň hodinu 5x týdně a dodržujte přísnou dietu.
Opravdový boom fitness přišel v 70tých letech, ve kterých hubnutí bylo součástí mainstreamu. První, kdo z hubnoucího cvičení udělal business, byl Richard Simmnos. Jelikož sám míval nadváhu, věděl, jak se lidé cítí a byl schopný jim nabídnout něco víc, než jen obyčejné cvičení. Simmons má tolik energie, že je téměř hmatatelná, návštěvníci jeho lekcí se cítí dobře a skutečně pohybem hubnou. Tedy, jak sám Simmons přiznává, nejen pohybem. Člověk musí mít rád sám sebe, jinak cvičení nebude fungovat. A právě to, aby se lidé cítili dobře a měli rádi sami sebe je ta pravá náplň jeho lekcí. Další zlomovou událostí bylo cvičení na VHS s Jane Fondovou, které bylo snad nejlépe prodávané video všech dob. S myšlenkou natočit video pro domácí cvičení přišla manželka Stuarta Karla, které se jednoduše nechtělo chodit každý den do tělocvičny. Úspěch konceptu domácího cvičení byl i v tom, že lidé s nadváhou se v tělocvičnách necítí dobře a tak si raději koupí pásku s návodem a cvičí doma. V 80tých letech v Británii byla ikonou fitness princezna Diana, která inspirovala Brity, aby vyrazili do posiloven a začali se hýbat. Tou dobou se také z typických pánských posiloven staly spíš kardiozóny a místa, kde člověk může shodit pár kil. Původně do fitness chodili převážně muži, kteří chtěli posilovat, ale najednou byly všude ženy, které chtěly být štíhlé. Jak uvádí jeden z majitelů takového fitness, samotným cvičením nezhubnete, pokud tedy nejste profesionální sportovec nebo necvičíte pět dní v týdnu minimálně hodinu a půl. Do fitness se každý rok přihlásí hromada zájemců, pořídí si členství, které ale většinou nevyužijí. Většina těch, co se zapíše do nějakého fitness studia, to dělá s cílem shodit váhu, což je ale bohužel cíl nedosažitelný. Ačkoli cvičení samo o sobě je pro nás velmi prospěšné.
— Potravinářský průmysl
Výrobci potravin každý rok utratí miliony dolarů, aby nás přesvědčili o tom, že pohybem a cvičením můžeme zhubnout. Je zajímavé, že ti, kvůli komu jsme tlustí, se nás snaží přesvědčit, že pohybem zhubneme. Hlavními sponzory olympijských her v Londýně byli Coca Cola, McDonald a Cadbury. Další společnosti sponzorují spoustu jiných sportovních událostí. Je ironií, že při sledování nejlepších sportovců světa na LOH v Londýně si polovina diváků pochutnává na Big Macu a Coca Cole. Důvod, proč potravinářské firmy sponzorují sportovní události je jednoduchý. Není nutné říkat, jezte burgery, pijte kolu, stačí, když je značka spojená se sportem a sdělením, že můžete jíst a pít co chcete, pokud se budete dostatečně hýbat. Proto také většina výrobců potravin podporuje vyvážený příjem a výdej kalorií a sportovní aktivity. Je to pro ně výhodné, protože tak ukazují světu, že oni sami dělají maximum proto, aby lidé neměli nadváhu, a brání si svoje teritorium nezdravých výrobků.
— A co farmaceutické firmy?
Od 90tých let se do podpory hubnutí pustily i farmaceutické společnosti. Během posledních dvaceti let, kdy byla nadváha označena jako onemocnění, resp. epidemické onemocnění, se hodně lidí/lékařů uchyluje k farmakologické terapii. V letech 60tých, kdy jsme na tom nebyli zdaleka tak špatně, přišly na trh amfetaminy, které měly pomáhat hubnutí, zároveň dodávaly energii, ale byly značně návykové, takže v 70tých letech byly kvůli svým vedlejším účinkům zakázané. 80tá léta v Evropě byla ve znamení fenfluraminu, u kterého se ale projevily velmi nepříznivé vedlejší účinky v podobě onemocnění plic, konkrétně plicní hypertenze. Přes zjevná rizika byl lék schválen i FDA pod jménem Phen-Fen Redux (od firmy Wyeth) a problémy se začaly sypat jako lavina. Mnoho pacientů onemocnělo, lékař, který před používáním léku varoval v televizi, byl zastrašován a nakonec bylo vyčleněno 22 miliard dolarů pro úhradu případného odškodného. V roce 1999 byl Phen-Fen z trhu stažen. Další farmaceutický skandál na sebe nenechal dlouho čekat, britská společnost Glaxo-Smith-Kline věděla, že jejich lék na depresi Wellbutrin mimo jiné vede k hubnutí a zlepšení v problémech při sexu. Bohužel, na poslední dvě diagnózy nebyl licencován. A tak začal lék uvádět off-label, tj. bez patřičných schválení, což je nelegální. Lék si cestu k zákazníkovi našel přes lékaře, kteří byli patřičně finančně motivování k tomu, aby doporučovali lék svým kolegům. Skandál stál GSK asi 3 miliardy dolarů. Posledním lékém, o kterém se v pořadu mluví je Acomplia od Sanofi Aventis, která byla na trh uvedena v roce 2006. Nicméně kvůli vedlejším účinkům, např. deprese, sebevraždy, byla po dvou letech z trhu také stažena. Ze 120 léků, které přišly na trh, se zatím žádný neukázal jako účinný. Poslední, Xenical, od firmy Roche, na rozdíl od předchozích adeptů nepůsobí na centrální nervový systém, ale spíš na metabolismus tuků, ovšem i v jeho případě jsou vedlejší účinky výraznější než benefity.
„Lidstvo se od pradávna v létě přejídalo, abychom přežili dlouhé zimy, nebo období hladomorů, problém je v tom, že teď máme léto a hojnost celý rok. Prostředí, kde je jídlo dostupné 24 hodin denně, 7 dní v týdnu z nás dělá cvalíky. Místo toho, abychom ho změnili, hledáme cesty jako diety, léky a fitness, aby nám pomohli vyřešit tento problém.