Na světě je víc lidí, kteří mají nadváhu, než těch, kteří jsou podvyživení, říká Jacques Peretti v britskému dokumentu BBC „Men Who Made Us Fat“. Dokument má tři díly a ty nejdůležitější poznatky z každého z nich si můžete přečíst tady, na Health Jamu.
Dvě třetiny Britů trpí nadváhou a čtvrtina je obézní, což znamená, že váží o 40 % víc, než by měla být jejich ideální váha. Průměrný Brit váží o 20 kg víc, než tomu bylo před 50 lety. Když odhlédneme od estetického či psychologického hlediska, má tato nadváha negativní dopady na lidské zdraví. Jak je to možné? Jsme hladovější a nenasytnější, přejídáme se a proto tloustneme? Nebo je v tom ještě něco jiného. Můžeme si za to sami, nebo za to můžou potravinářské firmy, které změnily složení potravin a proto jsme tlustější? Čtěte dál, abyste se dozvěděli, co zjistil Jacques Piretti.
Nejprve pár faktů
Někteří hubení lidé mají v těle tuk, který není na povrchu, ale obklopuje orgány. Tento tuk je mnohem nebezpečnější než ten vnější, podílí se na vzniku cukrovky a kardiovaskulárních onemocnění. Tím, že není vidět, ohrožuje lidi, které by ani nenapadlo nechat si změřit jeho hodnotu v těle. Jídlo, po kterém se tloustne je k dispozici na každém rohu. Britové nadměrně přibrali během posledních 40 let.
Za všechno může cukr
Podívejme se, jak se změnily stravovací návyky a skladba potravin v 70tých letech v USA a ve velké Británii. Začneme USA, které v 70tých letech trápila nejen válka ve Vietnamu, ale i protesty žen v domácnosti kvůli stále stoupající ceně potravin. Od roku 1971 byl v USA ministrem zemědělství Earl Butz, jehož reformy výrazně ovlivnily způsob, co a jak dnes jíme. Jeho vize byla přeměna malých zemědělských farem na potravinové velkovýrobny, které budou schopny produkovat levné potraviny. Jeho filosofie „get big or get out“ (buďte velcí, nebo jděte pryč; slušně řečeno) změnila celý systém, ráz krajiny a důsledky je možné vidět i dnes (ale o tom někdy jindy).
Butzova reforma zavedla systém pěstování plodin od plotu k plotu, kdy žádná část země nebyla nechávána ladem, aby si odpočinula. Cílem bylo prosperovat a maximalizovat výrobu. Tím se změnilo i to, co farmáři pěstovali. Velkého významu dostála kukuřice. Byla levná a výživná, proto se na ni zaměřili skoro všichni. Kukuřicí se krmil hovězí dobytek, ale jelikož se pěstovala tolik, bylo jí nadbytek. V 70tých letech došlo ještě k jedné velké změně. Vědci v Japonsku přišli na tom, jak z kukuřice udělat sladilo. A tak se z přebytků začal vyrábět kukuřičný sirup, který se bude používat místo cukru. To mělo dvě výhody – farmáři dostávali za sirup spoustu peněz a potravinářské firmy ušetřili, protože sirup z kukuřice byl o polovinu levnější než cukr. Sirup se začal hojně používat v mnoha potravinách a především ve slazených nápojích. Během 80tých letech se tak množství kalorií, které měli Američané k dispozici, zdvojnásobilo a přispělo to k všeobecnému trendu přejídání. Do roku 1984 Coca Cola i Pepsi nahradily cukr kukuřičným sirupem. Právě díky jeho nižší ceně se jim výrazně zvedl profit, začaly také vyrábět větší balení a používat větší kelímky. Během následujících 20 let se spotřeba slazených nápojů zdvojnásobila. Navíc se ukázalo, že čím sladší nápoje (ale i potraviny) jsou, tím víc je lidé budou kupovat.
Většina cukrů obsahuje fruktózu, jejiž proměna v tuk je velmi snadná. Takto vzniklý tuk se ukládá v těle a způsobuje cukrovku a kardiovaskulární onemocnění. Fruktóza je hojně zastoupena v obyčejném bílém cukru, stejně tak i v kukuřičném sirupu. Fruktóza totiž omezuje působení leptinu, což je hormon, který dává mozku signál, že už jsme dostatečně najedení a tak, ačkoli jsme plní, máme stále pocit, že máme hlad.
Teprve v roce 1985 se začalo sledovat, jaký má skladba našeho jídelníčku dopad na obezitu, ale až v roce 1994 byl zaznamenán obrovský nárůst hmotnosti obyvatel USA. Bylo to v té samé době, kdy se začal hojně používat kukuřičný sirup.
Sladké svačinky v Británii
V Británii se v 70tých letech stále sladilo cukrem, ale i Britové začali přibírat. Bylo to tím, že se změnily jejich stravovací návyky. Hojně se šířil trend svačinek, ale ne těch zdravých domácích, ale kupovaných, sladkých a hojně dostupných. Dříve lidé jedli převážně doma, ovšem s příchodem sladkých čokoládových tyčinek si jednu mohli dát kdekoli a kdykoli. Díky takovým dobrotám, jako je třeba Milky Way, se změnilo nejen co jíme, ale také kdy jíme a výrazně vzrostla spotřeba cukru.
Další ránou pro britské zdraví byla technologie. V 70tých letech se začaly v domácnostech používat mrazáky. Zatímco dřív jste si na sladké jídlo zašli do cukrárny, teď jste ho mohli z mrazáku vyndat kdykoli. A nebylo to jen sladké jídlo, ale všechny polotovary, které byly bohaté na sůl a cukr. Takže opět, dramaticky vzrostla spotřeba kalorií. Poslední kapkou je boom fast foodů v UK, jejichž počet se během 70tých let zčtyřnásobil.
Západní populace (americká a britská) začala tloustnout v 70tých letech, protože se zvýšila spotřeba potravin, začalo se mnohem víc sladit a podcenil se role cukru při tloustnutí, kdy se všichni zaměřili na boj proti tukům. Nadměrná konzumace nízkotučných a sladkých jídlech přispěla k přejídání. Sladké svačinky a dostupnost polotovarů změnila v Británii skladbu jídleníčku běžné domácnosti
Tloustne se po tuku
Lékaři, vědci i vlády postupně zpozorovaly, že jak Britové, tak Američané velmi rychle přibývají na váze. Ovšem obezita nebyla ten největší problém, kapacity se soutředili primárně na onemocnění srdce. Byl to Ansel Keys, americký vědec, který v 70tých letech prohlásil, že onemocnění srdce jsou způsobeny saturvanými tuky. Studoval různé stravovací návyky a všiml si, že chudší Britové, kteří jedí fish & chips mají také problémy se srdcem a trpí nadváhou.
Nejen na druhé straně oceánu, ale i názorového spektra, stál prof. John Yudkin, autor knihy Pure, White and Deadly. Ten tvrdil, že viníkem v tomto případě je cukr, který může za nadváhu a tloustnutí populace. Bohužel, byl umlčen příznivci Keyse i silnou lobby. Jeho závěry se později ukázaly jako pravdivé, nicméně ve své době byl ignorován a zdiskreditován a tak se dál všichni zaměřili na boj proti tukům. Kdyby tehdy na závěry Yudkina dali, nemuseli bychom dnes řešit tolik problémů…
„Jelikož jsme tlustí proto, že jíme tuky, není nic snazšího, než prostě přestat jíst tuk a budeme v pohodě“, byla nová filosofie, která dala vzniknout nízkotučným výrobkům. Výrobkům, které nejsou moc kvalitní, ale jsou přece nízkotučné, takže jistě zdravé a výborně se prodávají. Problém nízkotučného jídla byla chuť, kdy z počátku to, co chybělo absencí tuku bylo kompenzováno přidáním cukru. Takže lidé jedli kalorické bomby, které neobsahovaly tuk. Jak šel vývoj kupředu, cukr byl nahrazován různými chemikáliemi a tím pádem nízkotučné jídlo má v mnoha případech dost odlišné složení než to klasické. Protože tím zlým je tuk, lidé se přeorientovali na nízkotučné výrobky, kterých jedli mnohem víc, než jejich tělo potřebovalo a dál si užívali svých sladkých nápojů, protože ani po jednom se přece netloustne.
Impulzy k jídlu kam se podíváš
Obezita není způsobená jen tím, co si dáváme do pusy, ale také fungováním našeho mozku, který je neustále bombardován podněty k tomu, že bychom mohli něco sníst. Mozek je stimulován zrakem a čichem a všudypřítomnost potravin nám to neulehčuje. Navíc sladké a tučné jídlo aktivují tu část mozku, která vyvolává pozitivní pocity, jako když nás někdo chválí. Potraviny, které obsahují hodně cukru a tuku (například fast food) vyvolávají hedonické pocity, tedy cítíme se po nich velmi dobře a příjemně, což opět nedělá našemu mozku dobře a proto někteří lidé mají potřebu takový typ jídla si dopřávat velmi často. Můžeme polemizovat o tom, zda je takové jídlo návykové, ale jistě víme, že si o něj naše tělo opakovaně říká. Samozřejmě to neplatí pro všechny :)
Síla potravinářské lobby
To, že se přejídáme není dáno jen tím, že bychom byli víc hladoví než před 50 lety, ale je to ovlivněno i potravinářským průmyslem. V 70tých letech chtěla americká vláda publikovat vůbec první směrnice ohledně stravování, ovšem trochu se to vymklo. Směrnice doporučovaly snížit spotřebu tuku, soli, cukru, omezit některé maso. To se ovšem nelíbilo potravinářům, díky jejichž loby se informace o škodlivosti cukru vůbec nedostala do médií a všichni se soustředili na tuky. Světová zdravotnická organizace plánovala v roce 2003 na zasedání v Ženevě doporučit limity spotřeby cukru, ovšem američtí lobisté z potravinářských firem zatahali za nitky a pohrozili snížením amerických příspěvků WHO, což vedlo k tomu, že doporučené limity nikdy nebyly zveřejněny… Až nyní ..
Celý díl si můžete pustit na YouTube, Men who made us fat, episode 1.